Stojím na Jaffa gate...
Na den přesně. Před osmi lety jsem jako maratónský běžec proklusal touto zemí a navrch k tomu sfoukl ještě Jordánsko. Možná spíš prosprintoval. A nestihl než si označkovat místa, na která bych se chtěl jednou vrátit. Nic jsem si tehdy nesliboval, ale přitom jsem moc dobře věděl, že ten den přijde a moje nohy budou znovu stát v branách Jeruzaléma.
Uběhlo osm let - stejně šílenou rychlostí. A já teď, dílem snad aspoň trochu řízené náhody, stojím znovu před branami toho města. O něco málo moudřejší, o trochu víc pokornější a mnohem odhodlanější. V báglu pár hadrů, spacák, Lonely Planet, foťák a hladově prázdný notes. Už se to nebudu snažit pochopit, rozřešit, jako naivně tenkrát. Teď chci jen pozorovat, poslouchat, dotýkat se, přivonět a ochutnávat. Zapadá slunce. Začíná šabat. Přijď si mě prosím vyzvednout, stojím na Jaffa gate, stejně jako tenkrát...